Kázání z neděle 25.7. Žalm 13

V tomto žalmu, podobně jako v mnoha dalších, David zápasí o Boží přítomnost ve svém životě. Náš pohled na křesťanský život je často jednostraný: Bůh nás má rád, je nám na blízku, v Kristu nám daroval vše potřebné. Z toho vyvozujeme zjednodušený závěr, že jako křesťan nemáš důvod být smutný nebo sklíčený. Proč je potom v Bibli tolik žalmů podobných tomuto, kde David vydává svědectví spíše o Boží nepřítomnosti a své sklíčenosti? K životu s Bohem přece patří i období, kdy si uvědomujeme svou vnitřní prázdnou a osamocenost, což nás vede k hledání Boží blízkosti.
Toužit po Hospodinu, čekat na něj, může jen ten, kdo ho již zná a dokáže ho ocenit. Takový člověk má motivaci hledat Boží přítomnost a být v tom vytrvalý. Všimněme si, že David nikde ve svých žalmech neříká: "Dobře volal jsem k tobě, ale když mi neodpovídáš tak jsi půjdu svou cestou a zařídím se podle sebe". Bůh mu neodpovídal a David o to víc po něm toužil a čekal na něj. Zbožný člověk často strastiplně nabývá nové osobní zkušenosti s Bohem, které jsou pak přínosem nejen pro něj samotného, ale i pro lidi kolem něj.
Jan Křtitel kázal v judské poušti v okolí Jordánu. V Jeruzalému bylo v té době mnoho teologů, kteří uměli dobře kázat. Proč tolik lidí odcházelo za Janem na poušť? Možná nás napadne, že uměl lidi povzbudit lépe než farizeové v Jeruzalému. V Lukášově evangeliu ve třetí kapitole čteme jak Jan lidem říkal, že musí činit pokání, nazval je plemenem zmijím a řekl, že sekera je už na kořeni stromů a kdo neponese ovoce pokání bude vyťat. Tak to bylo "Janovo povzbuzení", řekl lidem co musí udělat, vynadal jim a ještě jim vyhrožoval. Přesto lidé za Janem přicházeli a dokonce kladně reagovali na jeho výzvy. Člověk totiž většinou nějak v nitru pozná jestli je člověk skutečně poslaný od Boha, zda se s Bohem skutečně setkal nebo to má jen naučené. O Janovi víme, že se k němu stalo slovo Boží (L3,2). Boží člověk nemusí říkat jen líbivá slova, která se dobře poslouchají. Pokud jsou lidé probuzeni Duchem svatým, tak vnímají, že daný člověk přináší Boží zvěst, že je Bohem poslaný a že byl (žije) v Boží přítomnosti. Davidovi žalmy nás oslovují i po tisíci letech. Poznáváme v nich jeho opravdový a hluboký zápas o život v Boží blízklosti.
Žalmy jsou pro tebe varováním i zaslíbením.
Varováním před povrchním duchovním životem. Třeba si ulehčeně oddechneš, že nemusíš tolik zápasit jako David. Dobře spíš, netrápíš se a neohrožují tě nepřátelé. A jaké je ovoce tvého života?
Zaslíbením jsou pro ty, kteří ví, že jsou prázdní, potřebují Boha a touží po něm. Ti pak mohou volat k Bohu jako David a být v tom vytrvalí. Co z tebe činí Božího člověka? Právě to, že se bez Boha neobejdeš.
Když David neměl obecenství s Bohem, byl v srdci sklíčený. Mnozí si přejeme mít důvěrné obecenství s Bohem. Jsme ochotni přitom prožít i "agónii" očekávání na Boha, podobnou té co prožíval David? Pokud se ti to zdá příliš těžké, pak je tu alternativa. Tou je plytký křesťanský život. Spokojený, ale plytký. Čemu dáš přednost? David zápasil o Boží blízkost.
Závěr žalmu vypovídá o známé biblické pravdě. David byl Bohu věrný a Bůh pro své věrné koná divy. Některé Davidovi žalmy by se daly shrnout do následujícího citátu: "Strach klepal na dveře. Víra otevřela - a nebyl tam nikdo". Člověk je duch, duše a tělo. Můžeme být ve stavu, kdy náš duch je plný víry a jásá nad Boží spásou. Duše je však zneklidněná a sklíčená. Možná právě toto prožíval David, když psal tento žalm.